Záležitost recepce vzniku/stvoření lidského těla cestou transformace z předhumánních živočišných druhů ze strany katolické teologie byla bezesporu velmi spletitým procesem. Není tedy divu, že světová teologická literatura zatím nedisponuje monografií, která by toto dění uspokojivým způsobem v celé jeho komplexnosti mapovala a spravedlivě vyhodnocovala. Doufejme, že tato série pilotních studií a na jejich základě plánovaná následná monografie bude představovat další krok ke kýženému vyústění ne právě jednoduchého badatelského úkolu. V předešlých studiích jsme věnovali nemalou pozornost především dokonce i leckdy prozatím světové odborné literatuře zcela neznámým průkopníkům možnosti aplikace Mivartovy teze 1 v rámci katolické teologie v letech 1871-1910. To by ale vzhledem k jejich neočekávaně vysokému počtu mohlo vyvolávat mylný dojem, jako kdyby odpůrců tohoto postoje bylo málo nebo že by nebyli významní, což evidentně není pravda. Chceme-li nastínit celý složitý proces postupného prosazování se Mivartovy teze jako většinového názoru, je tudíž vcelku logicky nevyhnutelné zaměřit naši pozornost také na opačný pól názorového spektra. Je evidentní, že těch, kdo obhajovali bezprostřední stvoření lidského těla Bohem, bylo v námi sledovaném období let 1871-1910 bezesporu více nežli těch, kdo ji hypoteticky připouštěli, a proto určitě není třeba je složitě dohledávat. Nicméně pro pochopení dobové situace se jeví jako nezbytné uvést alespoň příklady zastánců tohoto postoje a také se zamyslet nad jejich argumenty. Z hlediska širšího kontextu není nevýznamné, že v Německu již kolem roku 1910 zastánci Mivartovy teze představovali stále vzrůstající názorovou skupinu. V našem prostředí je zlomový rok 1926, kdy vyšla apo-1 St. Jackson George Mivart, anglický lékař a přírodovědec již v roce 1871 replikoval na Darwinovu monografii o evolučním vzniku člověka svou vlastní knihou, v níž navrhl jiné řešení, které by bylo v souladu s jeho křesťanskou vírou, totiž že lidské tělo mohlo vzniknout/být stvořeno cestou evoluce, nicméně totéž neplatí o lidské duši, která byla takto připravenému tvoru Bohem vlita jako jeho bezprostřední stvoření.

Belgický teolog a geolog Henry de Dorlodot (1855-1929) a evoluční vznik člověka* Ctirad Václav Pospíšil V dřívějších pilotních studiích, v nichž se snažíme na co nejširší mezinárodní bázi mapovat, jak probíhal proces recepce evolučního vzniku-stvoření člověka zejména v období 1871-1910, jsme zavítali do anglosaského světa, Německa, Rakouska, Itálie a Francie. Konstatovali jsme, že existoval velký rozdíl mezi přístupem určujícího teologického proudu v Itálii, výrazně spjatého s periodikem La Civiltà Cattolica, který byl ostře antitransformistický až zhruba do čtyřicátých let 20. století, a zejména situací v Německu, kde se již kolem roku 1910 profilovali ti, kdo přijímali možnost evolučního vzniku lidského těla jako katoličtí teologové, coby významná a stále početně narůstající názorová skupina, a proto platí, že v Německu po roce 1910 zastánci tohoto mínění už nebyli v pravém slova smyslu průkopníky. Viděli jsme také situaci ve Francii, kde na přelomu osmdesátých a devadesátých let předminulého století zejména francouzští dominikáni reprezentovaní François Maria Dalmace Leroyem O.P. (1828-1905) řešili problém implicitního dualismu Mivartovy teze 1 tvrzením, že o lidském těle je možno hovořit jedině tam, kde je toto tělo sjednoceno se svou podstatnou formou, tedy s nesmrtelnou * Tato studie je součástí plnění grantového úkolu GA ČR 16-08021S. 1 V českém prostředí na konci 19. a v počátcích 20. století se vcelku dobře vědělo, že původcem "katolické verze" teze o vzniku lidského těla cestou evoluce a o přímém a zároveň skokovém oduševnění tohoto těla ze strany Stvořitele byl anglický lékař a přírodovědec St.

První otázka, kterou titul tohoto příspěvku vyvolává, se týká teologovy kompetence: Proč by se měl zabývat uvedeným tématem? Odpověď je mnohem snazší, než by se mohlo na první pohled zdát, protože boj s pověrami určitě patří k jeho úkolu stejně jako úsilí o proměnu smýšlení nejprve vlastního a následně těch ostatních. Pokud se jedná o regulérní svobodné zednáře, je s nimi spjato mnoho "zaručených" fám, které můžeme často hodnotit jako pověry. Ohledně příslušnosti Tomáše Garrigua Masaryka k danému uskupení se dodnes šíří naprosto nepodložené informace. Víra toho, kdo podléhá pověrám, bude asi jenom stěží "platnou vstupenkou" do Božího království. Navíc nikdy nepřestane platit, že pravda nás činí opravdu svobodnými (srov. Jan 8,32). Druhým motivem je snaha o dobré jméno vlastní církve, jež někteří věřící kazí svou hrubou neinformovaností a zcela nekritickým lpěním na těžko ospravedlnitelných, v zásadě nepodložených ideologických odsudcích, které poskvrňují v první řadě ty, kdo je šíří. 1 Autorovi tohoto příspěvku nejde v první řadě o zednáře jako takové, do jejichž řad nepatří, nýbrž o to, abychom jako pokřtění nezatěžovali svá svědomí. 2 1 Pokud je nám známo, neexistuje žádné striktně dogmatické prohlášení magisteria ohledně regulérních zednářů. Dřívější dokumenty Vatikánu, v nichž za docela jiné politické situace, než je ta dnešní, bývala vyslovena varování před zednáři, nebo dokonce jejich odsouzení, měly vždy disciplinární povahu, takže nepředstavují něco nereformovatelného. 2 Masaryk zhoubnost podléhání pověrám dobře znal a věděl rovněž to, že člověka poskvrňuje zlo, které vychází z něj samotného. Proto také hlavním motivem jeho aktivit při hilsneriádě bylo dobro jeho vlastního národa: "Započal-li jsem svou práci v této aféře, neučinil jsem tak z filosemitismu, nýbrž z procítěné lidskosti, ale také proto, že hanba rituální pověry padá na český národ."

No abstract

No abstract