No abstract

Josef Hlouch zastával úřad českobudějovického biskupa v době konání Druhého vatikánského koncilu-byť i v letech 1962-1965 byl v internaci a na koncil vycestovat nemohl. Přesto byl "biskupem koncilu", jak to bylo patrné např. z jeho důsledné úpravy českobudějovické katedrály v duchu liturgické reformy. Také již v době před konáním koncilu bylo zřejmé, že biskup Hlouch patří k oněm duchovním a teologům, kteří tehdy dokázali vytušit, že je v pastorační praxi nutné mnohé změnit, jak o tom svědčí např. jeho návštěvy jihočeských továren nebo jeho přítomnost mezi diváky na tribuně při fotbalových zápasech. Jako pastorální teolog se tak Josef Hlouch hlásil k tehdy se intenzivně rozvíjejícím novým pastoračním postupům. 1 Šlo o pastoraci, kterou u nás před druhou světovou válkou propagoval např. jezuita Adolf Kajpr. Ten ve své předmluvě k překladu jedné z francouzských pastoračních příruček v této souvislosti uvedl následující: Lidé, kteří jsou zvyklí na zastaralé pojetí křesťanství a kteří se zde nyní vedle scén Evangelia setkají s nejobyčejnějšími otázkami, na příklad o bezpečnosti v továrnách, o poměrech úředníků a o dělnických platech, budou asi překvapeni novostí myšlenek. 2 Právě z těchto myšlenek a praktických pastoračních postupů se později "zrodil" Druhý vatikánský koncil a zejména jeho pastorální konstituce. 3 Proto také můžeme říci, že Josef Hlouch byl skutečně koncilním 1

No abstract

Křesťanství bývá obecně považováno za jeden z hlavních zdrojů motivů k pomáhání: U křesťana se očekává, že ho bude jeho víra motivovat k tomu, aby na druhé nejen bral ohled, ale také jim -třeba i za cenu vlastního pohodlí -pomáhal, pokud jsou v nouzi. Křesťanství samo přitom paradoxně vidí kořeny blíženecké lásky už přímo v lidské přirozenosti, tedy v tom, kdo je to člověk, a ne až v tom, čemu člověk z náboženského hlediska věří. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě to formuluje naprosto pregnantně: "Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomuje zákon, který splňuje milováním Boha a bližního (Mt 22,(37)(38)(39)(40) Gal 5,14.). Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití." 1 V souvislosti s poskytováním pomoci pak původ blíženecké lásky v přirozenosti člověka konkretizuje Benedikt XVI. ve své nástupní encyklice takto: "Vzrůst počtu specializovaných organizací, které se nasazují pro člověka v jeho nejrozličnějších potřebách, se vysvětluje na základě skutečnosti, že imperativ lásky vepsal Stvořitel do samotné lidské přirozenosti." 2 Křesťanství tak podle papeže blíženeckou lásku do světa přímo nepřináší; jen přikázání blíženecké lásky probouzí a přivádí k účinnosti. 3 Paradoxní a problematické zároveň na tom je, že křesťanská víra může pomáhajícího vést i k celkem neúčinným postupům při poskytování pomoci, resp. přímo k takovému jednání, které ve skutečnosti projevem blíženecké lásky není, protože potřebnému nejenže nepomáhá, ale udržuje ho v jeho tíživé situaci, nebo ji nadto i prohlubuje. Kvůli přikázání blíženecké lásky se totiž křesťan dostává do nezáviděníhodné pozice: "Křesťan se sotva může vzpěčovat, když je na něm, aby pomohl. Kdo ale nemůže jinak, než pomoci, je v podstatě bezmocný." 4 To v důsledku znamená, že sociální práce jako teorie pomáhajícího jednání zpochybňuje a opouští židovsko-křesťanský koncept milosrdenství, který byl po staletí nosnou myšlenkou jakéhokoliv poskytování pomoci. Milosrdenství, s jakým Bůh přistupuje k lidem, se totiž coby vzor pomáhajícího vztahu jeví jako problematické -protože je z jedné i druhé strany pomáhajícího vztahu velmi snadno zneužitelné. 5 Pokud křesťan nedokáže opustit koncept milosrdenství jako metodu pomáhání, resp. se nedokáže vyrovnat s tím, že křesťanský koncept milosrdenství může být z hlediska sociální práce kontraproduktivní, dostávají volný průchod jeho falešné motivy k pomáhání. Jinak řečeno, křesťanská víra může v rámci svého probouzení lásky k bližnímu podporovat nejen dobré, ale i falešné motivy pro pomáhání.

The study deals with the relationship between church-operated helping organisations and the churches operating them. It starts from the general charitable task of Christians, which is at present being realised precisely by church-operated helping organisations accredited as providers of social services. The study shows how the churches' charitable task is impeded by such a practice. It identifi es the diff erent perception of the organisations and their work in the ecclesial and secular milieu as the cause of the situation. The secular setting does not understand the charitable organisations as a part of the church which realises its charitable task through them, but rather as the church's fi lial company. As a result, the organisations' work is perceived in the ecclesial environment as the work of a common provider of social services, which raises the question of whether they are still Christian. The study therefore proposes a basic direction for solving the relationship of helping organisations and the churches operating them, so that the organisations partially give up on being integrated into the system of social services in order to help those for whom the social services system does not provide. For that they need substantial material and moral support on the part of the churches. If the churches provided it, the responsibility for realising the charitable task would thereby be relocated to their basic structure.