The aim of this study was to evaluate the efficacy and safety of intracoronary autologous mononuclear bone marrow (MBM) cell transplantation in patients with chronic myocardial infarction (MI). Methods: Of the first 31 patients treated with intracoronary autologous MBM cell transplantation in the acute phase of MI, 13 exhibited functional improvement (but not normalization of wall motion) at a 3-month follow-up visit and agreed with repeat cell transplantation. They were randomized to either repeat MBM cell transplantation (n = 7) or to a 3-month control group (n = 6). Results: Three adverse effects occurred in association with repeat cell transplantation. Two of these were immediately related to repeat balloon dislocation on a smooth surface of the stent covered with intimal proliferation forming an insignificant restenosis. These dislocations occurred during repeat balloon inflations in the course of cell implantation and resulted in intimal dissection and myocardial damage. The third patient was found to have an isolated increase in troponin I following the procedure. Six-month follow-up results revealed no improvement in myocardial function and perfusion in the infarcted area. Frequent procedure-related side effects and no obvious benefit of cell transplantation resulted in premature termination of the study. Conclusion: Repeat intracoronary autologous MBM cell transplantation in patients with chronic MI may be associated with relatively frequent procedure-related side effects and does not seem to provide any obvious benefit to the patients.

Kontext: Na základě výsledků nejnovějších studií dávají současné doporučené postupy u pacientů s akutními koronárními syndromy z hlediska bezpečnosti výkonu přednost radiálnímu oproti femorálnímu přístupu. Vliv volby místa přístupu na radiační dávku a fl uoroskopický čas dosud není zcela jasný. Metody: Retrospektivně jsme analyzovali údaje 390 pacientů, u nichž byla v Kardiocentru Vysočina provedena perkutánní koronární intervence pro akutní koronární syndrom. Porovnávali jsme dvě různá místa přístupu s počtem implantovaných stentů, průměrným fl uoroskopickým časem v minutách, průměrnou radiační dávkou a průměrnou efektivní dávkou použitou u každého pacienta (uvedeno v Gy/cm 2 , resp. mSv). Výsledky: Použití femorálního přístupu umožnilo snížit radiační dávku přibližně o 11 % (p = 0,03). Mezi oběma skupinami pacientů nebyl zjištěn významný rozdíl ve fl uoroskopickém času a počtech implantovaných stentů. Závěr: Ve skupině s femorálním přístupem byla naměřena nižší radiační dávka. I když radiační dávka nepředstavuje u pacientů s akutním koronárním syndromem hlavní problém, naše výsledky naznačují, že v některých situacích je možná vhodnější dát přednost femorálnímu přístupu před radiálním přístupem.

Both the radiation dose and fluorography time were lower after femoral access compared to radial access in patients with CABGs. On the other hand, radial access led to significantly fewer periprocedural pseudoaneurysms. Radial access therefore should be considered as the preferred access site during coronary intervention in patients with a high risk of pseudoaneurysm development, and femoral access should be considered for patients with a high risk of contrast-induced nephropathy.