The Common Good: Minimalistic, Instrumental or Robust?

Abstract

V poslední době vzrostl alespoň mezi katolickými autory zájem o kategorii společného dobra. Důvody tohoto zájmu jsou mnohé: některé lze hledat ve vnitřní dynamice akademického diskursu, jiné souvisí s kulturním pohybem západních společností či s výzvou pandemie, jíž čelil celý svět. Tváří v tvář otázce očkování se představitelé katolické církve neváhali dovolávat nutnosti pečovat o společné dobro. Příklon západních společností k individualismu s sebou zase přinesl nejrůznější problematické společenské jevy -např. epidemii samoty, již doprovází pocit bezesmyslnosti života a ztráta schopnosti něco nadšeně vytvářet s ostatními v rámci církve či občanské společnosti. Individualismus bývá někdy vysvětlován jako důsledek liberalismu, jenž svým důrazem na práva jednotlivce přehlíží další důležité hodnoty. Snad i kvůli intelektuální hegemonii liberalismu byla společnému dobru věnována značná pozornost také mezi katolickými intelektuály, kteří hledali způsob, jak nejlépe vyjádřit jedinečný charakter katolického náhledu na politiku a společnost. A reagovat tak na individualismus západního světa.Ambicí tohoto článku je snaha analyticky zpřesnit diskurs o společném dobru. Opřu se přitom o dva přední myslitele posledních desetiletí, Johna Rawlse a Johna Finnise, čelní představitele liberální a aristotelsko tomistické intelektuální tradice. 1 Volba těchto tradic není arbitrární, neboť právě v aristotelsko tomistické tradici má tento pojem svůj původ a vrchol jejího způsobu uvažování o společném dobru můžeme najít u sv. Tomáše Akvinského a jeho předchůdců a následovníků. 2 Moderní (tj. liberální) myšlení je užívání pojmu společného dobra mnohem zdrženlivější; ne všichni moderní filosofové se ho dovolávají a ti, kdo tak * Text vznikl v rámci grantu Lidská práva a welfarismus (GA23 06790S).