Risk Premium: View of Bond Issuer

Abstract

Finanční instituce, které se financují emisí dluhopisů, jsou vystaveny riziku růstu vlastní rizikové přirážky, ten pro ně znamená růst nákladů na získání nových zdrojů. Toto riziko je také nazýváno rizikem refinančním. Prudký nárůst rizikových prémií je příznačný zejména pro čas finanční krize, kdy se rizikové prémie (často ztotožňovány s kreditním spreadem) mohou zvýšit i o několik desítek bodů během několika málo dní. Tento článek si klade za cíl analyzovat faktory, které určují rizikovou přirážku a její pohyby, a zejména analyzovat situaci emitenta dluhopisů v době po finanční krizi, kdy výše kreditních spreadů je významným faktorem ovlivňujícím náklady na získání cizích zdrojů. Výstupem této analýzy jsou doporučení a návrhy, jak s refinančním rizikem nakládat, jak ho změřit a korigovat jeho výši.První kapitola je věnována teoretickému rámci modelování úvěrového rizika a kreditní přirážky. Jsou zmíněny faktory, které určují pohyby ve výši rizikové prémie, vycházející z teorie i empirických studiích. V druhé kapitole je modelově popsána situace finanční instituce emitující vlastní dluhopisy. Je zde navržen koncept míry rizika plynoucího z pohybu kreditních spreadů pomocí modelu Value at Risk. Rovněž kapitola zmiňuje možnosti řízení refinančního rizika. Třetí kapitola se blíže zabývá českým trhem s korporátními dluhopisy a jeho specifiky. Je zde navrženo, jak míru refinančního rizika v podobě Value at Risk modelu aplikovat v podmínkách České republiky. Determinanty rizikové prémieInvestor kupující dluhopisy na primárním trhu požaduje po emitentovi mimo výnosu v podobě tržní sazby ještě dodatečný výnos ve výši rizikové přirážky. Tento výnos požaduje za podstoupení dodatečných rizik, která podstupuje v porovnání s investicí do bezrizikového aktiva. Jako bezrizikové aktivum je většinou uvažován státní dluhopis se stejnou splatností. V současné době lze o bezrizikovosti některých státních dluhopisů s úspěchem pochybovat, proto je pro další analýzu jako bezrizikové aktivum brán dluhopis subjektu s nejvyšší možnou důvěrou tržních účastníků. Riziková marže je obvykle považována za platbu za úvěrové a likviditní riziko. Přičemž úvěrové riziko bylo po dlouhou dobu považováno za hlavní faktor určující výši rizikové přirážky. Riziková přirážka za úvěrové riziko je obecně dána dvěma faktory: za prvé existuje riziko defaultu protistrany a za druhé v případě defaultu obdrží investoři pouze část slíbených plateb. Pro náhodnou veličinu L, která reprezentuje ztrátu z pozice, platí známý vztah:kde E(L) = střední hodnota náhodné veličiny L označující ztrátu, PD = pravděpodobnost nastání defaultu, EAD = velikost rizikové expozice, RR = míra návratnosti.# Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Měnové a regulatorní aspekty nestability finančních trhů registrovaného u Interní Grantové agentury VŠE pod evidenčním číslem IG106020 * Ing. Jan Šedivý -doktorand; Katedra měnové teorie a politiky, Fakulta financí aúčetnictví, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; <xsedj30@vse.cz>.