(Permanent pacemaker implantation in patients undergoing TAVR - single center study between years 2009 and 2021)

Abstract

Úvod: Náhrada aortální chlopně chirurgickou metodou (transcatheter aortic valve replacement, TAVR) je stále prevalentnější metodou náhrady aortální chlopně, zejména u pacientů s vyšším operačním rizikem. I přes velké pokroky ve vývoji chlopní se však incidence poruch rytmu vyžadujících trvalou kardiostimulaci po TAVR výrazně nesnižuje. Existuje množství rizikových faktorů, pomocí nichž lze predikovat riziko nutnosti kardiostimulace po náhradě chlopně. Cíl: Přinést data o prevalenci komplikace v podobě nutnosti kardiostimulace u pacientů po TAVR z jednoho českého centra, kde probíhají implantace TAVR již déle než dekádu. Metodika: Byla analyzována skupina pacientů, kteří podstoupili TAVR v našem centru v období mezi srpnem 2009 a únorem 2021. Ze vzorku byli vyjmuti pacienti, kteří již mají naimplantovaný kardiostimulátor či defi brilátor. V souboru 717 pacientů průměrný věk dosahoval 78,8 roku, 52 % tvořily ženy, průměrný index tělesné hmotnosti (BMI) je 29,6. V tomto období byly implantovány chlopně od různých výrobců od chlopní první generace až po protézy novějších generací. Výsledky: Trvalá kardiostimulace byla nutná u 162 pacientů (22,6 %), kterým bylo implantováno srdeční implantabilní elektronické zařízení (cardiac implantable electronic device, CIED) v průměru 3,9 dnu od TAVR. Z naimplantovaných pacientů bylo signifi kantně více mužů (56,2 %) v porovnání s pacienty bez CIED (45,4 %); p = 0,016. Rovněž byl zaznamenán významný rozdíl mezi výškou, hmotností a BSA mezi těmito skupinami. Pacienti s preexistující blokádou pravého Tawarova raménka (right bundle branch block, RBBB) byli četnější mezi pacienty vyžadujícími kardiostimulaci v porovnání s nestimulovaným souborem (p < 0,0001), tento parametr rovněž vyšel jako jediný nezávislý prediktor implantace CIED po TAVR (poměr šancí [OR] 3,8, 95% interval spolehlivosti [CI] 2,0-7,0; p < 0,0001). Jednotlivé typy protéz se výrazně lišily v procentuálním zastoupení pacientů s nutností kardiostimulace. Nebyl nalezen signifi kantní rozdíl mezi jednotlivými velikostmi protéz, stejně jako u pacientů s predilatací či postdilatací, v zastoupení pacientů s CIED a bez nich. Závěr: Naše data jsou ve shodě s jinými studiemi zabývajícími se tímto tématem a podporují přítomnost RBBB jako jeden z rizikových faktorů pro nutnost kardiostimulace po TAVR. Mezi stimulovanými pacienty bylo rovněž četnější mužské pohlaví a pacienti s větším tělesným povrchem (BSA). Náš vzorek je však nehomogenní a další subanalýzy v rámci jednotlivých designů chlopní ve větším zastoupení by byly potřebné k vyhodnocení dalších rizikových faktorů.